![]() |
Pravda, Punkevní jeskyně s Macochou leží - co se Moravského krasu týče - nahoře (na severu) a vlevo (na západě). Ovšem tak jsme to s tím "srdcem" nemysleli. Tahle oblast je centrem spíš než díky poloze kvůli důležitosti. Říčka Punkva, která turisticky vděčné podzemní prostory kdysi vyhloubila a dnes se líně plazí podél krápníky zdobených stěn, je nejznámějším tokem Moravského krasu. Jeskynní systém, jenž se k ní pojí, navštíví ročně desetitisíce turistů. Punkevní jeskyně jsou nejnavštěvovanější jeskyně Česka, však jsou také celoročně otevřené.
Tahle oblast lákala dobrodruhy odnepaměti. Do Macochy - více než 138 m hluboké propasti, v níž dodnes našlo smrt na 60 sebevrahů a neopatrných nešťastníků (mezi nimi i legendární zlá macecha, podle které je propast pojmenována) - se jako první spustil minorita Lazarus Schopper; bylo to v roce 1723. Že jsou zdánlivě stojaté hladiny jezírek na jejím dně ve skutečnosti vody Punkvy, tušili lidé snad ještě dřív. Vzhledem k tomu, že výtok říčky z Punkevních jeskyní je odsud vzdálen jen necelého půl kilometru, není divu, že se našli tací, kteří se tam chtěli po vodní cestě (ať už na voru nebo jen v plavkách) dostat. Nejtrapnějším nezdarem byl pokus jistého sportovce F. z 15. července roku 1852. Toho musela - promrzlého a vyčerpaného na smrt - tahat z vody zmužilá družka.
Konec dobrý, všechno dobré. V letech 1920 až 1933 prof. Karel Absolon (bez plavek, s obdivuhodnými geologickými znalostmi a potřebnou technickou výbavou) propojil a zpřístupnil veřejnosti jeskynní tok Punkvy ode dna Macochy až k výtoku. Abyste plavbu azurovými vodami absolvovali, nemusíte se na dno propasti sápat po konopných lanech jako kdysi Schopper. Absolon objevil suchou podzemní cestu, vedoucí odsud až k dennímu světlu - zajímavé je, že se toto místo nachází co by kamenem dohodil od výtoku Punkvy. Prohlídka Punkevek je skutečný okruh - který stojí za to projít!
PROHLÍTKA
Atraktivita Punkevních jeskyní se dá shrnout třemi slovy: lodičky, Macocha, okruh.
Plavit se po temně zelených vodách podzemní Punkvy přijíždějí návštěvníci z dalekého Japonska, kteří potom zběsile fotí každé zákoutí dna majestátné propasti, aby se nakonec ze skaliska vynořili tam, kde prve vešli. Punkevní jeskyně jsou nejnavštěvovanějším jeskynním systémem v Česku, ročně je vidí na 200 000 turistů.

Z Pustého žlebu se do jeskyně vchází prostřílenou štolou. Když se sem vydáte v zimě, budete příjemně překvapeni hřejivým vzduchem, naopak v létě čekejte zchlazení - to díky stálé teplotě 7 až 8 ºC. Kdo by chtěl prolézt původním vchodem, musel by se vyškrábat na strmou skálu, což mu patrně průvodci neumožní. Při opouštění první otevřené prostory zvané Přední dóm budete určitě upozorněni na díru ve skále, umístěnou kousek nad vaší hlavou. Kdyby nebyla osvícená, ani byste si jí nevšimli - přitom právě touhle škvírou prolezl profesor Absolon k východu. Chodba, kterou nyní jdete, byla téměř po okraj napěchovaná bahnem a kamením. Poslední ohlédnutí za Převráceným deštníkem, Dvěma sovami, Hradem na skále či Tureckým minaretem a můžeme pokračovat přes sifon do Reichenbachova dómu.
Nebýt technického zařízení, které reguluje množství vody v jeskyni, mohla by nás tu potkat nečekaná záplava. Sifon je nejnižší místo celého pozemního systému, není proto divu, že byl v minulosti nejednou zaplaven. Dnes při prohlídce plavky neupotřebíme, ale cedulky se zapsanými roky největších povodní, upevněné na svahu zmiňovaného dómu ve výšce, kam se hladina vody vyškrábala, vzbuzují uctivý děs.
Pokračujeme do Zadního dómu, ve kterém vás každý správný průvodce upozorní na Jehlu, aniž by se zmínil o jejích umělých špičkách. Zajímavé jsou dva stalagmity s plochým zakončením. Voda tu kape z velké výšky a rozstřikuje se v drobné krůpěje. Nejeden fotograf by to rád vyfotil a nejednomu se to nepodařilo.
Ale abychom se příliš netoulali (na prohlídku máme necelou hodinku), vydejme se rázným krokem ke dnu Macochy. Štěstí nám po cestě popřeje osvětlený Anděl, zastíněný zčásti třpytivě bílou Drapérií. Teprve zespod dokážeme ocenit monumentálnost skalních stěn, vypínajících se do výšky 138,5 metrů. Moc dlouho se tu ale nezdržíme - zezdola už na nás volá z loďky převozník.
Máme-li to štěstí a zrovna není potopa (pro zvětšení pravděpodobnosti na úspěch doporučujeme vydat se sem kdykoli, jen ne po jarním tání), svezeme se až k východu po Punkvě, jejíž vody prosluly azurovou zelení. Poslední zastávka čeká návštěvníky v Masarykově dómu (pro příznivce extrémní levice v Pohádkovém dómu - tak se mu říkalo za totality). Ještě než sem dojdeme, uvidíme Bobří síňku, pojmenovanou podle zvířete, jehož kostry tu byly nalezeny. Těžko si dnes představit chlupáče, kterému nebude ve zdejší lázni zima. Dneska jsou jedinými stálými obyvateli Punkevních jeskyní chvostoskoci - asi dva centimetry dlouzí průsvitní korýši. Bobříci jsou jen dalším důkazem, že se podoba "Punkevek" v průběhu let změnila k nepoznání.
Plavit se po temně zelených vodách podzemní Punkvy přijíždějí návštěvníci z dalekého Japonska, kteří potom zběsile fotí každé zákoutí dna majestátné propasti, aby se nakonec ze skaliska vynořili tam, kde prve vešli. Punkevní jeskyně jsou nejnavštěvovanějším jeskynním systémem v Česku, ročně je vidí na 200 000 turistů.

Z Pustého žlebu se do jeskyně vchází prostřílenou štolou. Když se sem vydáte v zimě, budete příjemně překvapeni hřejivým vzduchem, naopak v létě čekejte zchlazení - to díky stálé teplotě 7 až 8 ºC. Kdo by chtěl prolézt původním vchodem, musel by se vyškrábat na strmou skálu, což mu patrně průvodci neumožní. Při opouštění první otevřené prostory zvané Přední dóm budete určitě upozorněni na díru ve skále, umístěnou kousek nad vaší hlavou. Kdyby nebyla osvícená, ani byste si jí nevšimli - přitom právě touhle škvírou prolezl profesor Absolon k východu. Chodba, kterou nyní jdete, byla téměř po okraj napěchovaná bahnem a kamením. Poslední ohlédnutí za Převráceným deštníkem, Dvěma sovami, Hradem na skále či Tureckým minaretem a můžeme pokračovat přes sifon do Reichenbachova dómu.
Nebýt technického zařízení, které reguluje množství vody v jeskyni, mohla by nás tu potkat nečekaná záplava. Sifon je nejnižší místo celého pozemního systému, není proto divu, že byl v minulosti nejednou zaplaven. Dnes při prohlídce plavky neupotřebíme, ale cedulky se zapsanými roky největších povodní, upevněné na svahu zmiňovaného dómu ve výšce, kam se hladina vody vyškrábala, vzbuzují uctivý děs.
Pokračujeme do Zadního dómu, ve kterém vás každý správný průvodce upozorní na Jehlu, aniž by se zmínil o jejích umělých špičkách. Zajímavé jsou dva stalagmity s plochým zakončením. Voda tu kape z velké výšky a rozstřikuje se v drobné krůpěje. Nejeden fotograf by to rád vyfotil a nejednomu se to nepodařilo.Ale abychom se příliš netoulali (na prohlídku máme necelou hodinku), vydejme se rázným krokem ke dnu Macochy. Štěstí nám po cestě popřeje osvětlený Anděl, zastíněný zčásti třpytivě bílou Drapérií. Teprve zespod dokážeme ocenit monumentálnost skalních stěn, vypínajících se do výšky 138,5 metrů. Moc dlouho se tu ale nezdržíme - zezdola už na nás volá z loďky převozník.
Máme-li to štěstí a zrovna není potopa (pro zvětšení pravděpodobnosti na úspěch doporučujeme vydat se sem kdykoli, jen ne po jarním tání), svezeme se až k východu po Punkvě, jejíž vody prosluly azurovou zelení. Poslední zastávka čeká návštěvníky v Masarykově dómu (pro příznivce extrémní levice v Pohádkovém dómu - tak se mu říkalo za totality). Ještě než sem dojdeme, uvidíme Bobří síňku, pojmenovanou podle zvířete, jehož kostry tu byly nalezeny. Těžko si dnes představit chlupáče, kterému nebude ve zdejší lázni zima. Dneska jsou jedinými stálými obyvateli Punkevních jeskyní chvostoskoci - asi dva centimetry dlouzí průsvitní korýši. Bobříci jsou jen dalším důkazem, že se podoba "Punkevek" v průběhu let změnila k nepoznání.
TAK NEVÁHEJTE A JEŤTE SE PODÍVAT!!!

